Find boy with a camera

The constant "performance", the result character in the images is not so important, not in proper photographing. In response to the Internet culture, with profiles and self­ presentation, in this case, the author refuses and takes photos in a specific manners and circumstances.

Project of making your own photographic equipment is based on minicomputers technology which I have for my last semester examined. The actual possibilities are great, but the process was unpleasant, manualy unprofessional.

I mean conflict, more industrial compared to the: "I'll do it immediately and with my own hands." Regarding to t-he manuscript, it is definitely also marked with hardship and personal hells, but it would be even in the case of professional processing. Cut parts and their perfect fit and reliable. There it would continue: prepare, buy, build cleanly and without destruction, precisely.

Cleaner spaces and attitudes have their beauty, but the reality is often rather dirty and tarnished.The device is in its essence functional and for some time, before the author go forward and leave the handwork to machine. Even so, many probably will not happen right way and won't be. Why do we then deal with and kill time? Do It Yourself phenomenon today also with technological advances sounds great.

"Why should buy a camera, if I could construct my own experimental?", I thought .. but now I know that it is just another stage for intermediation with other people and shift in my relationship to photography, dematerialisation, Jizera Mountains, nature, action art, work in the outdoors, return to a purely digital creation of intangible representing the same pure act, as pure painting with colors.


Najdi kluka s fotoaparátem

ZMÁČKNI TLAČÍTKO pro přidání do autorovy databáze pro další čas PŘÍRODA SVĚTLO Jizerské hory nejlepší místo pod kterém se dá žít a co nejrychleji utéci pryč space limited

Neustálá "performance", Výsledek v podobě obrázků není důležitý, ne co se týče správného fotografování. V reakci na internetovou kulturu, s profily a sebeprezentací, v tomto případě, autor odmítá a pořizuje fotky se specifickými podmínkami a okolnostmi.

Projekt vyrobení vlastního fotografického zařízení je postaven na technologii minipočítačů, čímž jsem se zabýcal minulý semestr. Aktuální možnosti jsou obrovské, ale proces byl nemilý, manuálně neprofesionální.

Myslím tím konflikt, více průmyslocý oproti tomu: "Udělám to hned vlastníma rukama." Co se týče rukopisu, je výsledek definitivně poznamenán těžkostmi a osobnmi problémy, ale to by bylo znát i kdyby se jednalo o profesionální zpracování. Nařezat části, perfekte pasující a sestavené. Tímto směrem by se mělo pokračovat, připravit, koupit, sestavit čistě a bez destrukce, precizně .

Čisté prostory a zvyklosti mají svojí krásu, ale realita je často ošklivé a pošpiněné. Zařízení je ve své podstatě funkční a pro nějaký čas, než se autor posune dál a opustí manuální práci stroji. I kdyby, mnohé se nejspíš nestane správně a nebude. Proč tedy takto zabíjet čas? Udělej si sám je fenomén doby, s technologickými novinkami zní skvěle.

"Proč si kupovat fotoaparát, když si mohu sestavit vlastní experimentální?", Jsem si říkal .. ale teď už vím, že je to jen další fáze pro interakci s ostatními lidmy a posun v mém vztahu k fotografii, dematerializaci, Jizerským horám, přírodě, akčnímu umění, tvoření ve venkovních prostorách, návrat k čistě digitální nehmotné tvorbě představující stejný akt, jako kdybych maloval čistě barvami.

Jizera Mountain Czech - Polish Symposium

fuck
fuck

Prostory, místa, obrazy...

Prostor -to je to, co nás obklopuje. Pro-stor. Pro-běhnout. Pro-cedit. Pro-hodit. Pro-jít. Pro-niknout. Pro-pasírovat. Pro-plout. Pro-smýknout. Pro-Strčit. Pro-šlápnout. Pro-vézt. Intuitivně vnímámě, že ve slově “prostor“ vedle sebe stojí dvě skutečnosti. Tou první je “pro“. Má co dočinění s časem, se zakoušením, resp. překonáváním něčeho. Druhou je pak “stor“, jež souvisí s pohybem, aktivitou, potažmo silou.

Edward T. Hall ve své knize krytý rozměr píše o vnímání prostoru, prostorových receptorech, tedy o očích, uších a nosu, o přímých receptorech, jimiž jsou svaly a pokožka, dále o zrakovém a sluchovém prostoru, o prostoru čichovém, teplotním, dotykovém. V neposlední řadě pak o antropologii prostoru neměnném, proměnlivém či neformálním, o dynamice prostoru a o vizuálním prostoru. “Při svém pohybování se v prostoru vytváříme svůj vizuální svět pomocí tělesných projevů. Běz této zpětné vazby svého těla ztrácí mnoho lidí dost často kontakt s realitou a podléhá přeludů,“ píše Hall. Existuje tedy i prostor halucinací, vzniknuvší díky tomu, že si náš rozum nesprávně zpracoval některé informace. O tom, jak v prostoru existujeme, rozhoduje to, čím nebo kým jsme, a krom toho i kvalita našich fyzických a kulturních receptorů. Nejdůležitějším z nich je zrak, který zprostředkovává vizuálí vjemy prostoru. O vztazích mezi obrazy a místy píše ve své knize Antropologie obrazu Hans Belting. Podle něj “se fotografické obrazy staly, místy neumístěného’. Poté co se místa ve světě rozplynula do ztracena, vracejí se prostřednictvím obrazů, které jim ještě jednou navracejí status místa“. tento německý profesor dějin uměí upozorňuje na to, že naše vnímání světa je už jednou provždy zprostředkováván skrze mediální obraz. Místo jako takové, jeho jedinečnost a specifika, stejně jako fyzické atributy prostoru se stávají reálnými výhradně jen díky mediálnímu zobrazení. realita existuje jen tehdy, potvrdí-li její existenci média. Slavný český fotograf Miroslav tichý ve svém filmovém medailonu tarzan v pnzi oprášil Platonovu myšlenku týkající se toho že svět, jak ho vidíme, je pouze odrazem, zdáním... Smál se sám sobě, že tak fotografuje to, co vlastně není.

ZNalost prostoru a místa byla kdysi podmínkou existence nějaké kultury. Vytvářela hstorickou identitu, což umožňovalo rozlišit své od cizího a vybudovat pocit sounáležitosti a smyslu života vůbec. V dnešním světě byl prostor identity nahrazen jakousi průjezdní zónou. “Protor komunikace nahradil někdejší prostor geografický.“ Dostal formu zastávek, čekáren, komunikačních uzlů v jedné vellké síti globálního spojení. V důsledku toho tak dříve jedinečná místa tento svůj punc jedinečnosti ztrácejí a nabývají podoby pouze jedněch z mnoha zaměnitelných míst, jejichž posláním je uspokojit zájem davu projíždějících lidí. Otevírají se prostory, jež byli kdysi uzavřené a vyznačovali se svébytnými specifiky, přičemž pilíře této jejich jedinečnosti jsou podemílány vlnou rozmanitých a protichůdných představ a nadějí. Lokální kultury jsou vytlačovány z míst svých původních domovů. Podle Beltinga přestávají tato místa být místy paměti hodnými a stávají se místy z paměti lovenými. Prostory a místa se současnosti zdají být mnohem reálnější v obrazech než v samotném reálu. Když navštěvujeme nějaké místo, nemáme účast pouze na jeho současné podobě. Chtěli bychom je zakusti takové, jaké byl v době, kdy tuto svou podobu nabylo. Procházíme napříč zpola propustnými časovými epochami a v každé z nich se snažíme najít to, co je pro nás obzlášť přitažlivé. proto se nám místy fyzicky existující v prostoru měí ve virtuální představy, v kompilaci výroků, obrazů, vzpomínek a emocí jiných lidí. Často tomu ovšem bývá tak, že reálně existující místa jsou navzdory svým zeměpisným souřadnicím pouhým klamem. Došlo totiž k historickému zfalšování trafice těchto míst, k jejímu zamlčení, popřípadě je nějaká tradice těchto míst čirou fikcí. Drží-li se takovéto podání při životě déle, zapustí kořeny v půdě, resp. v historické paměti thoto místa natrvalo, a následně vytváří další a další “důkazy“ svědčící o věrohodnosti této tradice. Čím je paměť daného místa syšlenější, tím více má takových fiktivních a vyucených potvrzení takříkajíc v zádech. Tvářnost takovýchto míst se mění pozvolna, a to dky historických a politickým změnám, které s sebou přinášejí novou interpretaci dějin a které dávají za pravdu těm, kteří až dosud byli nuceni na toto téma mlčet. Mytologizování prostoru se netýká jeno mjeho specifických částí, jako jsou kupř. bitevní pole či místa spojená s pobytem slavných osobností, ale i samotné přírody.

Mytologizujeme mořské pobřeží i horská panoramata. “Proč v nás pohled na vodopád, horské masívy nebo jiné libovolné přírodní scenérie nevyvolává takové nelibé pocity či nízké vášně jako třeba pohled na přecpanou ulici?“ ptá se Alain de Botton ve svém díle Umění cestovat, aby si vzápětí sám odpověděl, že emoce spojené s místy můžeme vcelku úspěšně ztotožnit se souslovím “vznešené pocity“. Tent dvouslovný výraz podle něj nejlépe vystihuje to, co ve svém nitru zakoušíme při pohledu na hřebeny hor, co zakoušíme, když staneme na okraji pouště nebo když vzhlížíme na skalní útesy tyčící se k nebi. Toto pojetí vešlo do obecného povědomí lidí na počátku 18. století a pochází z traktátu jistého Longina, nazvaného O vznešeném, napsaného kolem roku 200 po Kristu a přeložené v roce 1712 do angličtiny. Autor ve své analýze rozmanitých přírodních scenérií vytvořil soubor takových, které v lidech vyvolávají pocity, jež definoval jednak jako příjemné, jednak jako morálně prospěšné. Od té doby rozhoduje o hodnosti toho kterého přírodního zákoutí druh pocitu, jaký v lidech při pohledu na ně vyvstává. ALain de Botton poznamenal: “Joseph Addison ve svém eseji O slastech představivosti psal o ‘podivuhodném pokoji a úžasu,’ jež pociťoval tváří v tvář ‘otevřeným planinám, pustinám, do nichž dosud nevkročila lidská noha, tváří v tvář majestátním horám, vysokým skaliskům, bezedným propastem a obrovským vodním plochám‘.“ aped David Friedrich, jenž vým štětcem zahycoval hřebeny Krkonš, byl zosobněním uctivého, mystického vztahu k přírodě. Své obrazy maloval z perspektivy pozorujícího a prožívajícího člověka. Na slavných fotografiích Ansela Adamse z Yosemite National Park v Kalifornii již tento způsob nazírání neuvidíme. A přesto Adams při pořizování svých velkolepých fotografií sledoval určitý cíl. Byl členem klubu Sirra, ož byla skupina angažující se v ochraně životního prostředí v Severní Americe. byl rovněž autorem zonálního systému, jenž umožňuje optimální zobrazení celého rozsahu jasů ve snímané scenérii. Až dosud byl prostor se svými vlastnostmi bezprostředně spjat se získavaným obrazem. Je myslitelná existence v jakémkoli prostoru mimo kulturu? Dokonce i to , co nazýváme “přírodou“, je zahrnuto do oblasti kultury. O vnímání místa rozhoduje jeho kulturní “atraktivita“, význam a možnosti, plus to, nakolik z něj jeho estetický potenciál umožní učinit terč narativního vyprávění. Každá epocha má svá místa a své prostory, které “odhaluje“ všeobecné představivosti. Po fascinaci “neturistickým“ putováním po Asii došla řada na výpravy po Balkánu. Nedotčené (nebo jinak řečeno lákavé pro svou drsnost) cesty necesty v Albánii či Černí Hoře se staly místy, jejichž projití se hápalo jako součást bontonu. Vnímání těchto míst tak už nemá zhola nic společného s praktickou skutečností. V dnešní době došlo nejen k odtržení se míst od jejich obrazů, ale i k odtržení se obrazů od svých míst. Staly se obyvateli virtuální skutečnosti, odtrhly se od určených jim prostorů a existují kdesi hlubokov kolektivním podvědomí. Vnímání prostoru umělci mělo vždy více rozměrů. Pro jedny to byl vnitřní prostor, uzavřený a izolovaný svět vlastní obrazotvornosti vyplněné abstraktními vztahy a pojy. Pro druhé zase vztah s prostorem nabývá podobu fyzického vyjádření, podobu projevu vztahu vůči vlastnímu tělu, jeho realizace, možností, pohybuje se od intimního prostoru až po ten společenský, plynule přecházíé v geopolitiku, resp. biopolitiku, stanovuje místo člověka ve vícerozměrné skutečnosti. prostor podněcuje k činnosti. V lidské, potažm oumělcově přirozenosti je něco, co nutí k sebevyjádření, k činnosti. Je to činnost v, vůči, s... Kterýmkoli směrem obrátíme svůj zájem, budeme prostorem neustále podněcvání.

Marek Wasilewsky

Anna Jodzis – malba Alicja Kołodziejczyk – fotografie Bogumiła Twardowska-Rogacewicz – malba Janina Hobgarska – fotografie Katarzyna Rotkiewicz-Szumska – malba Teresa Kępowicz – malba Jerzy Kryszpin – fotografie Waldemar Grzelak – fotografie Zbigniew Kulik – fotografie Zbigniew Frączkiewicz – kresba/fotografie Ilona Chválová – malba Eva Vlasáková – malba Zdenka Hušková Anna Mastníková – animátorka, ilustrátorka Jakub Berdych – sklo Martin Böhm – grafika Jakub Krejčí Karel Hnik – fotografie Oldřich Plíva – sklo 20. Jan Vičar – grafika Zuzana Růžičková http://zuzanaruzickova.webnode.cz/
WORKS
BIO
CONTACT
GRAPPHICS
kitty chaos planet